Jdi na obsah Jdi na menu
 


Doktorka Alena Podzemná z Valašského Meziříčí je profesí historička umění. Absolvovala Filozofickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, nynější Masarykovy univerzity v Brně. Většině z nás je známa jako znalkyně a zasvěcená interpretka výtvarného umění a výtvarného dění. Dlouho pracovala ve vsetínském muzeu, pomáhala tam na svět v in-tenzivním a koncepčním záběru při sběratelské, prezentační a propagační činnosti hodnotám, které dnes tvoří základ především soudobé valašské výtvarné kultury. Dokázala se dívat na dílo valašských umělců v kontextu českého umění; v konfrontaci známých jmen uměleckého světa s těmi, kteří se teprve rozhlíželi na cestě tvorby, kteří se teprve ve svém vidění a se svým rukopisem usazovali. Nacházela široké inspirativní pole pro ověřování kvality a sugestivnosti díla těch prvních, tedy renomovaných, a poskytovala bezbřehou motivaci těm druhým, tedy začínajícím. V tomto střetávání rostla sama teoreticky, zpřesňovala se, stabilizovala a prohlubovala její filozofická východiska k výkladu děl a přístupu k umění obecně. Rostl a prohluboval se také její vztah k osobnostem uměleckého světa jako nutný předpoklad porozumění. Mám-li zůstat v prostoru ohraničeném horizontem zvlněné linie valašských kopců, pak bych rád připomněl, že k jejím autorům, které spolehlivě a nově interpretovala, patří mezi jinými takřka všechny známé valašské malířské legendy - Podešva, Schneiderka, Kobzáň, Hofman, Hapka, a vlastně k nim už musíme řadit také Hýžovou, Bognerovou, Majera, Ullrichovou a Hartingera, Jakeše či sklářského výtvarníka Volfa. Vedle nich pak autoři mladší generace, zejména předčasně zesnulý Adámek a sochaři Machala a Drda anebo textilní výtvarník Strýček. A samo-zřejmě řada dalších. V interakci s živým uměním, a zejména s jeho linií ne zjevně tradicionalistickou, která ji vždy byla blízká, lze patrně nalézt také počátky jejího zájmu o aktivní malbu. Spíše bychom uměli uvést příklady teoretizujících malířů, než příklad malujícího teoretika.

    Je to pro mě vždy určitým překvapením s takovým člověkem se setkat. V této pozici lze určitě nalézt jisté výhody, je tady ale, myslím si, daleko více rizik. Výhody lze spatřovat v dobré orientaci, řečeno s Gombrichem v „příběhu umění“, v silné motivaci, k níž výkony nejlepších vybízejí, jistě také ve schopnostech akceptovat formální a technické postupy, metody běžnému diváku či milovníku umění skryté.

     Z rizik největších je pak potenciální konfrontační naladění, které připravuje vyhraněný názor na umění v podobě systému názorů a představ o dobrém umění (to je ona teoretická poloha) a jejich střetávání s konkrétním uměleckým činem jako výsledkem a materializací vlastních uměleckých dispozic a inspirací (to je ona praktická poloha malujícího teoretika). Chce to opravdu zaujetí, odvahu a práci. Jsem přesvědčen, že se Aleně Podzemné toho všeho, a musíme k tomu přičíst ještě její nezdolný temperament, opravdu dostává. Dostává jakoby koncentrovaně a v dostatečné intenzitě. Maluje a vystavuje více než dvacet let a musíme u ní obdivovat její zaujetí pro tvorbu, pro to, čím tato přitažlivá činnost je ve své podstatě. Tedy nikoliv tvorbu jako kouzlení se závěrečným, třebas i milým překvapením. Ale tvorbu jako prostředek k ohledávání reality, jako prostředek kladení otázek a hledání odpovědí, jako boj se současnou skutečností, která mnohé nabízí, ale spoustu toho také bere. Tvorbu jako projev vzdoru, ale s přitakáním životu, jeho smyslovým krásám a všem nadějím světa, z nichž nejkrásnější je možnost zprostředkovávat krásu, otevřenost vůči světu se všemi jeho riziky a pochybami. Všimněme si, že paní Podzemnou opravdu svět baví. Předmětem jejího malířského zájmu jsou velké krajinné celky, struktury vepsané do této krajiny člověkem, stavby s patinou záznamu dějinné kontinuity generací, jsou to i detaily, drobná zaostření, v nichž jsou zřetelné odkazy k celku; maluje sny a vize, dekoruje zážitek barvami, liniemi, kompozicemi, jimiž připomíná jejich výraznost a důležitost. Je přitahovaná místy, v nichž a na nichž člověk rezonuje velmi silně se vším podstatným, co patří k jeho velikosti obecně: Sloup v Čechách, Telč, Český Krumlov, Okoř, ale i éterickou atmosférou kouzelných míst na Valašsku a proti tomu symboly živlů - například řeckým či chorvatským mořem a pobřežím.

    Témata přitahovaná její vnímavou duší jsou zpracovávána neotřele, směle, s dynamikou a citem pro barevnou a kresebnou dramatičnost. Solidní kresebný základ umožňuje rozehrát pomocí ryze výtvarných prostředků zápas o zachycení atmosféry, zprostředkování zážitku. U tem-per ředěním barev zvládá prostor, dává tématu hloubku a tajemství. U pas-telů expresivní projev v kombinaci s nevypočitatelnou barevností zakládá narativnost obrazu, v němž je připravena plocha pro dění v režii potenciálně přítomných figur. Obrazy kypí a přetékají barvami, jež dorážejí na okraj obrazu, aby se jinde zkáznily, jako u opravdu zdařilých kytic, něhou a poezií. Poněkud jinou část její tvorby tvoří obrazy sprejem, dekorativní stylizovaná panó, která přinejmenším ukazují, že se autorka neuzavírá před podněty, které v technikách malby nabízí moderní doba, jejich základ je však hlubší. Tím spíš, že nabízejí využití osobního objevu - gotické šablony.

     Autorka sama nazvala svou výstavu Krajina mýma očima. Nepochybně jsme pochopili, že krajina je zde vnímána velmi široce, metaforicky, jako prostor, který společně sdílíme, či jako lidské bytosti zakoušíme. Jako prostor, o němž můžeme a jsme schopni vypovídat, i když jeho hranice vymezuje třebas jen individuální lidská představivost či subjektivní zážitek.

    Autorka sama nazvala svou výstavu Krajina mýma očima. Nepochybně jsme pochopili, že krajina je zde vnímána velmi široce, metaforicky, jako prostor, který společně sdílíme, či jako lidské bytosti zakoušíme. Jako prostor, o němž můžeme a jsme schopni vypovídat, i když jeho hranice vymezuje třebas jen individuální lidská představivost či subjektivní zážitek. Alena Podzemná se pohybuje v této krajině suverénně a s autoritou člověka, který v propojení racionálních a emocionálních komponent reflektuje svůj úděl o východiscích a způsobu vlastní práce, o jejím místě ve vlastním životě v kontextu doby, kterou žije. Sama hezky a přesvědčivě říká: „Současná doba nám přináší stále rychleji nebývalé množství informací, které zahlcují a činí nás stále více nepřístupnými v oblasti citové a ve sféře mezilidské komunikace. Rychlost proměny stavů a věcí, proměny osudu způsobují neschopnost člověka reagovat správně, znesnadňují mu, možná, velice prosté a jednoduché, jaksi normální lidské reakce, kterými by mohl odpovídat na otázky, na všechny výzvy „velkého světa“.

    I umění, které vzniká v současné době, reflektuje dnešní složitý svět a zdá se, že v některých podobách jakoby vrhalo svou ošklivostí, nejasnou absurditou a triviální bezobsažností člověka  - pozorovatele do ještě větších nejasností a znepokojení. Člověk však potřebuje získávat sílu k životu nejen z reflexe děsu, marnosti a úzkosti, ale musí být sílen vnímáním krásy a řádu, které ho útěšlivě konejší, posiluje a směruje k soucítění se sebou samým a s ostatním lidským i přírodním světem.“

    Myslím, že nad díly takové osobnosti stojí vždycky zato se zastavit, přemýšlet o nich, potěšit se jimi. Přeji vám, aby vám v dialogu s Alenou Podzemnou bylo opravdu dobře.

                                                                                                                                                                                PhDr. Dalibor Malina

 (Zkrácený text úvodního slova ze zahájení výstavy obrazů A. Podzemné v galerii V poschodí, knihkupectví D. Malina, Vsetín 2005.)